Architekt Karel Janča — Vila s příběhy a jiné

Autor Olga Badalíková, fota Jakub Sobotka

Převzato s laskavým svolením odborného časopisu PROSTOR ZLÍN, ROČNÍK XXIX. 3/2022

Na přelomu 19. a 20. století byl Rožnov pod Radhoštěm menším, prosperujícím lázeňským městem profilujícím se jako centrum vlasteneckého života na Valašsku. Fungoval zde bohatý spolkový život, rozvíjel se textilní průmysl a po architektonické stránce se celý region zvolna proměňoval. Vytrácely se původní roubené stavby a úspěšně se rozrůstaly veřejné budovy (škola, lázeňské i tovární objekty, špitál — chudobinec) a také vilové lokality, jejichž projekty byly převážně svěřeny Technické stavební kanceláři Karel Barabáš a František Bayer. Tato kancelář získala značné renomé, ale též architektonickou inspiraci výstavbou nedalekých Pusteven na Radhošti, vytvořených dle návrhu architekta Dušana Jurkoviče. Na architektonickém návrhu Libušína a sousední Maměnky začal Jurkovič pracovat z podnětu Pohorské jednoty Radhošť v roce 1897. Obě chaty (zvané útulny), postavené ve slohu tzv. lidové secese, byly slavnostně otevřeny dne 6. srpna 1899/¹.

V návaznosti na obdivovaný Jurkovičův styl realizovala firma kolem roku 1910 vilovou zástavbu v Rožnově, severovýchodně od náměstí v Čechově ulici, dále roku 1912 domy v ulici Zátiší. Později dokončila několik vilek na nábřeží proti tehdejší Hájnici, zvolna se proměňující v městský park. Rodinné domy lze charakterizovat svébytnými jednotícími prvky, spočívajícími v materiálové pestrosti (kombinace dřeva, kamene i vápenné omítky), dále v uplatnění dekorativního hrázděného zdiva s mnoha vikýři, arkýři i okenními vitrajemi. Vilky s romantizujícími akcenty — věžičkami, verandami či pásovými ornamenty v nezvykle barevné škále lze vnímat jako nadčasový a nadregionální stylový synkretismus, odrážející vlivy secese, příznačný také pro lázeňskou architekturu mnoha evropských měst. Jsou dokladem dobových kulturních dimenzí/² a také potřeby akceptovat proměnu sociální struktury města.

Ojedinělým projevem stavební produkce zmíněné stavební kanceláře je křehká a zároveň monumentální vila číslo 34, jejímiž zadavateli se stali manželé Jindřich a Kateřina Chumchalovi a jejíž výstavba byla dokončena v roce 1910/³. Exkluzivitu vily určuje samotné umístění stavby na nároží Nádražní ulice, kde v těsném sousedství s kostelem Všech svatých tvoří současně vstup na náměstí i jeho pohledovou dominantu. Vila byla koncipována v přízemí pro obchodní a dílenský provoz, v patře jako rodinné obydlí. Tvarově bohatý objekt s významovým posláním je utvářen na principu syntézy statičnosti a dynamismu jako obraz osobnosti samotného zadavatele (v letech 1918-1924 starosty města Rožnova). Přesné umístění a masívní parter odlehčený směrem vzhůru věží a vikýři je archetypální interpretací vztahu mezi místem a lidským směřováním.

Nad vchodem do později upravené prodejny se stal stěžejním prvkem rohový arkýř, prostupující do podkroví, kde byl obohacen hrázděným zdivem a ukončený věžičkou nesoucí kovový praporec s datací 1900/⁴. Masivní římsa lemovaná ornamentálními vlysy dynamizuje fasádu. Zadní část traktu provzdušnily verandy situované směrem do zahrady s rozlehlým javorem, oddělené od kostelního pozemku vysokým kamenným parkánem. Vnitřní vybavení tvořil tmavý, bohatě řezbovaný nábytek v historizujícím neorenesančním stylu.

Vila se stala domovem rodiny provázené radost­ mi i útrapami dvacátého století. Jindřich Chumchal (1877-1924), pozdější tzv. ,,první starosta města Rožnova v osvobozené vlasti“, pocházel ze starého v Rožnově usedlého rodu, o němž je nejstarší dochovaný listinný záznam z roku 1616/⁵. Zemřel zcela vyčerpán pracovními povinnostmi spojenými s jeho náročnou funkcí ve věku 54 let. Jak dokládá Ročenka města Rožnova pod Radhoštěm — ,,měl zásluhu o dobudování místního školství, zavedení elektrizace, zřízení Městské spořitelny a za války staral se o potravu pro obyvatele.“⁶. Jeho žena Kateřina (1884-1960) se třemi sirotky nadále vedla textilní dílnu, desítky podomních zaměstnanců i obchod. Syn Milan (1909-1972) byl za okupace dlouhodobě vězněn za sokolský odboj, aby byl po válce nucen naklá­dat svůj vlastní majetek (převážně nově zakoupené textilní stroje švédské výroby) na vozy odvážející jej do cizích objektů (textilní továrna MOP, později zvaná Loana). Pro svůj buržoazní původ léta nesměl pracovat v blízkosti rodného města a v období normalizace zemřel v důsledku dlouhodobých útrap v 63 letech.⁷

Dům byl konfiskován potomkům jeho poslední majitelky Kateřiny Chumchalové v roce 1961/⁸ a v rámci restitučního řízení navrácen jejím potomkům v roce 1990. Objekt v této době vyžadoval nákladnou rekonstrukci, avšak o původní rodinné nemovitosti včetně rozsáhlých pozemků se postaral totalitní režim, a tak prostředky na rekonstrukci zajistili až jeho noví vlastníci. V roce 2017 zakoupili objekt manželé s velkou empatií pro chátrající romantickou stavbu. S velkým entuziasmem, respektem k historii objektu navrátili vile její noblesu. Rozhodnutí přizvat k přestavbě vily na komerční objekt renomovaného architekta otevřelo rodinnému obydlí novou etapu. Architektu Karlu Jančovi se podařilo naplnit dům silnou energií. Dům č. 34 prošel zásadním statickým zpevněním, byla podpořena jeho ekonomická úspornost vnitřními izolacemi bez poškození historické fasády. Byly vyměněny podlahy i stropy, začleněn výtah. Podkroví se stalo rozlehlou obytnou plochou s terasami otevřenými do zahradní části. V architektonicky zajímavých prostorách byly použity skleněné výseče podlah, aby byly zdůrazněny historické stavební prvky, tedy krovy, vazby i klenby. Noví majitelé spolu s architektem pečlivě studovali archivní materiály, korespondenci i plánovou dokumentaci. Každý myslitelný detail byl zachován či obnoven. Okna, dveře, kliky, zábradlí. Vila byla doplněna razantní dostavbou proluky — skleněným objektem rozšiřujícím původní stavbu o další užitnou plochu, terasy, výhledy, klidové zóny. V zásadě změnila svůj mnohaletý provoz. Chod domu neurčuje soudržný život rodiny, ale dravější podnikatelský duch. Genia loci již neutváří poklidný vzdušný prostor obytného patra s knihovnami a klavírem. Nová provozní koncepce objektu si vyžádala v prvním patře tři plně vybavené oddělené segmenty, určené pro kancelářský provoz s možností využít je jako příbytek. Přízemí vedle obchodu nabízí rozlehlé světlé prostory vhodné pro kulturně společenský život. Lze si zde představit velmi žádanou městskou galerii, sál pro komorní projekce či komunitní centrum s možností klubového provozu. Tak jako celý objekt se i parter vyznačuje prostorově čistým a působivým prostředím. Prolínání epoch skrze tvary, materiály i ideovou náplň se díky Karlu Jančovi proměnilo v harmonický celek. Nepřehlédnutelný, vskutku dekorativní objekt s jasnou sociální artikulaci opět dotváří charakter ulice, náměstí i města. Byl zde navrácen svébytný obraz centrální zóny města, jež je součástí kulturní historie, a tedy i identity a je i podnětem k vnitřní sounáležitosti jeho obyvatel.⁹

Cit pro kontinuitu, pokora, radost a zaujetí a také schopnost naplnit prostor odkazy i novými významy náleží k signifikantním tvůrčím principům Karla Janči. Jako absolvent VUT v Brně nastoupil do Stavoprojektu Brno a po letech se vrátil do rodného Rožnova pod Radhoštěm, kde v r. 1991 založil vlastní architektonickou kancelář. V průběhu dvaceti let pak vytvořil na Rožnovsku několik desítek pozoruhodných realizací.

Ovlivněn zejména severskou architekturou, mimo jiné střízlivými stavbami Petera Zumthora, ale též čistotou a smysluplností tvarosloví japonské architektury, sleduje především funkční a energeticky úsporné parametry objektu, střídmou estetiku a respekt k místu, tedy funkci-kontext-formu. Vyznačuje se citem pro prolínání historie a současnosti, tedy pro nalezení harmonie mezi původní a novou architektonickou kvalitou. Postupně se tak v jeho rodném městě Rožnově objevují na různých místech podivuhodné architektonické solitéry, dle mnohých obyvatel města „pohlazení“, které sám autor nazývá ,,jizvami“. To, čím tato architektura převyšuje jiné, je skutečnost, že vedle nepochybné estetické kvality vždy přináší určitá sdělení o místě samém, o lidech, kteří v ní žijí. Není to stavba pouze signovaná rukopisem kreativního architekta, ale poutá vlastní identitou, posláním a kontinuitou.

Schopnost posílit ideovou koncepci stavby, tedy vyjádřit její smysl projevil v řadě rožnovských realizací. Odvážnou postupnou rekonstrukcí původně tovární budovy Brillovka (2014-2018) vznikl víceúčelový prostor, při jehož revitalizaci použil několika účinných akcentů. Převedl tak robustní technický objekt na příjemný městský prostor při zachování výchozího charakteru stavby. Položil důraz na nádvoří a jeho komunikační potenciál včetně výtahu ke střeš­ním terasám a sálům, oživil pasáže, vytvořil průchody a travnaté plochy s předzahrádkami doplnil o jedinečnou plastiku Rozsévač Mária Kotrby. Využitím kombinace čistě bílých stěn a obkladů z oceli cor-ten podpořil industriální charakter budovy.¹⁰

Galerie CREARS — Stage Garden, nebo též Pavilon Na Zahradách, se stala odvážnou protiváhou secesního lázeňského pavilonku umístěného v jejím popředí. Stavba tak byla založena na dvojhlase secesní dekorativnosti a architektonické střídmosti. Architekt ve spolupráci s majiteli objektu obohatil nový objekt o posuvnou vnější stěnu a ojedinělé oploceni tvořené perforovaným kovovým reliéfem s figurálními motivy, korespondujícími s hravostí původního pavilonku. Autorkou návrhu výtvarných elementů je malířka Ivana Štenclová, která citlivě vnesla pohyb a radost do přísně kubického tvaru budovy.

Pro architekta příznačnou konfrontaci tvarů i materiálů představuje rovněž revitalizace vily v Čechově ulici 511, v roce 2018 oceněné jako Stavba roku Zlínského kraje. Secesní vile ponechal její charakter tedy tvarovou jemnost, hrázdění, ornamentální vlysy i historické detaily a v zahradní části ji komunikačně napojil na hi-tec objekt tvořený kombinací skla a kovu. Preciznost dostavby otevřené do zahrady a vlídnost secesního domu dokumentují zakotvení v minulosti i novou vnější tvář současného prožívání světa.

K významným realizacím Karla Janči patří též např. Muzeum sklářství v Karolince, v Rožnově pod Radhoštěm pak bytový komplex na Harcovně, City Club — interier, světelný objekt lávka, realizována byla řada rodinných domů. V současné době architekt spolupracuje s Valašským muzeem v přírodě na vzniku nového areálu Kolibiska, jehož součástí bude i několik soudobých intervencí.

S radostí je očekávána revitalizace rekreační budovy Masarykovy zotavovny. Architekt sám podotýká, že není těžké udělat dobrou stavbu, je však těžké ji prosadit. Za svou kreativní a také poctivou práci získal mnohá ocenění. Vedle zmíněné Stavby roku Zlínského kraje 2018 za revitalizaci domu v Čechově ulici 511 byl v roce 2022 opět oceněn v soutěži Stavba roku Zlínského kraje za dům č. 34 v Rožnově pod Radhoštěm. V roce 2021 obdržel cenu Jože Plečnika, jenž je prestižní ocenění udělované každoročně za celoživotní přínos architektuře, stavitelství a ochraně památek významným architektům a stavitelům České republiky. Zejména byla vyzdvižena citlivá konverze objektů bez ztráty jejich stavební podstaty a schopnost nalézat nové možnosti jejich existence. Je celá řada aspektů vedoucích k postupnému architektonickému rozkvětu konkrétních lokalit, a to v jakémkoliv čase. Někdy vychází podněty z osvícených zadavatelů (Karel Lichtenštejn Castelcorn a barokní Olomouc), někdy jsou podnětem strategické či mocenské ambice (Paříž a jiná evropská města 19. století), jindy má své počátky v jasnozřivé komunální politice (Litomyšl současnosti). Město Rožnov pod Radhoštěm s ekonomickým růstem a budováním průmyslu, a tedy i panelové výstavby ztratilo svou urbanistickou celistvost a architektonickou svébytnost. Dnes mu ji znovu navrací solitérní stavby výjimečného architekta.

**************

Poznámky:

1. Lenka Stavinohová, Architektura a urbanismus první poloviny 20. století v mikroregionu Podradhošťsko, magisterská práce FF UP Olomouc, 2011.
2. O několik let později se datuje další fáze architektonických proměn města, kdy architekt Jan Kotěra zpracoval v roce 1922 návrh na úřednickou kolonii zvanou Bučiska (prováděcí plány připravil jeho žák Josef Fuchs).
3. Dle dochované dokumentace je jako stavitel uveden Karel Barabáš, na jiných dokumentech František Bayer, tedy oba majitelé firmy. Stavebník Jindřich Chumchal podal obecní radě žádost dne 7. záři 1909, poté dne 5. října byla svolána stavební komise, téhož dne byl protokolárně schválen předložený záměr a 27. července 1910, tedy za necelý rok od podaného záměru, byla stavba dokončena. Ke dni 18. 8. 1910 bylo povoleno její obýváni.
4. Datace na praporci 1900 se rozchází se skutečným dokončením stavby roku 1910.
5. Rodině „náležely snad vrchy a lesy na pravém břehu Bečvy. Lesnatý kopec Chumchálky 632 metrů vysoký nese podnes jméno původních jeho majitelů, in: Čeněk Kramoliš, Nejstarší jména rodová dosud zachovaná, Z kroniky města Rožnova pod Radhoštěm: Obrázek města a života v něm ze starých listin, Rožnov pod Radhoštěm 1920, s. 117.
6. Čeněk Kramoliš. Ročenka města Rožnova pod Radil. a osad v okrese, 1931, s. 85.
7. Vdova Soňa Chumchalová (1926-2008) podporovala na studiích 2 děti, její syn Milan (1950-1991), ředitel školy v Zubři, zde později rovněž zemřel ve věku 41 let, a poslední rodinnou obyvatelkou domu se tak stala v pořadí již třetí vdova Jana (1948) se 2 syny.
8. Objekt byl předán do správy podniku Oděvy Olomouc.
9. Viz texty Pavel Halík, Petr Kratochvíl, Otakar Nový ,Architektura a město´ Praha 1998
10. Viz Petr Volf, Jakub Sobotka ,S chutí do fabriky in: Architektura, č. 44, 2019,. s. 22-25