Blog

BLOG: Když ženy pláčou, muže válka čeká

Vrátím se ještě k neděli 11. listopadu k pietnímu aktu položení kytic k památníku v městském parku. Tento akt ukončil oslavy 100 let Československé republiky i vzpomínkou na padlé Rožnovany v I. světové válce, na oněch více než šest desítek mužů, po nichž zůstalo v našem městě i jejich rodinách prázdné místo. V projevu zazněla chvála na jejich hrdinství, na dodržení slibu, který jako vojáci dali a splnili. A já jsem si v tu chvíli pomyslela, že mnozí z nich by raději nic neslibovali císaři pánu a Rakousku a když slíbili, pak museli bojovat, jinak je čekal trest smrti. Anebo mohli přeběhnout a stát se legionáři. I můj děda projel s vytvořenými legiemi transibiřskou magistrálu a přes Vladivostok a dále po moři se vrátil domů, ale až dva roky po válce. A co mezitím jeho žena s třemi dětmi? Její dcera, tedy moje maminka, měla v paměti hlad, bratříčka, co musel už jako tříletý v jakémkoliv počasí pást sedlákům husy kvůli přilepšení naturáliemi do rodiny i smrt sestřičky na španělskou chřipku. Tak jako většina žen, které zůstaly doma samy s dětmi a starými rodiči, musela moje babička dokázat přežít, neumřít hlady a zimou a svůj rod převézt přes zlé časy. To bylo také hrdinství, hrdinství žen. To mi tam v projevech chybělo, aby to měli pořádající na jedničku. Těm ovšem patří i tak pochvala, především Danielu Drápalovi a Tomáši Grossovi za město, farářům církve evangelické i katolické a pěveckému sboru Valašští ogaři, který ladně a trefně (např. Hoši od Zborova) vzpomínkový akt doplnil.
Jarmila Mikulášková

více

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *