Dění posledních dnů nás konfrontuje se situacemi a pocity, o kterých jsme se domnívali, že nás nikdy nepotkají. To, co se odehrává jen několik stovek kilometrů na východ od nás, vyvolává oprávněné otázky, kam se moderní civilizace třetího tisíciletí vlastně posouvá. Ve světle nynějších událostí si ale můžeme uvědomit, že mnohé z toho, co nás dnes obklopuje, tu už v minulosti bylo. Jen se na to jaksi pozapomenulo, vytěsnilo se to z paměti lidí, rodin, společnosti. Při pohledu na ukrajinské ženy a děti loučící se se svými muži, kteří odcházejí na frontu, si můžeme uvědomit, že podobné scény se v roce 1914 odehrávaly i na rožnovském nádraží. A mnozí muži, kteří odcházeli s vírou, že své blízké opět někdy uvidí, ztratili své životy v zákopech Velké války. Jejich jména jsou vytesána do pomníku padlých v městském parku, za každým z nich je jeden ztracený lidský život, přemíra bolesti a žalu jejich blízkých i existenční nejistota, do nichž rodiny uvedla smrt jejich živitele, ztráta milujícího a milovaného otce, syna či bratra. Pocity, které dnes prožívají lidé z Ukrajiny kolem nás, jsou vlastně tytéž, jaké prožívali před sto lety naše prababičky a pradědové.
Ačkoliv se Rožnovanů, pokud nebyli přímo povoláni na frontu, postup tehdejších válečných operací bezprostředně nedotýkal, záhy po vypuknutí války pocítili dopad ruských úspěchů na východní frontě. Slezsko, Moravu i Čechy tehdy zaplavily stovky a tisíce uprchlíků z Haliče, do jejíhož nitra postupovalo nepřátelské vojsko. Ve vnitrozemí nalezlo azyl na 450 000 osob. Rožnovu byla přidělena do péče téměř stovka těchto běženců, převážně Židů, jejichž domovy byly zničeny postupem fronty. Ani zde jejich životní podmínky nebyly lehké, město ani hejtmanství tehdy nedisponovalo podobnými ubytovacími kapacitami, jaké jsou k dispozici dnes. A tak například u Vašků pobývalo 15 osob ve dvou světnicích a kuchyni, u Rusků 6 osob v jedné světnici a kuchyni, u Dresslerů 21 osob ve třech světnicích a kuchyni. A tak bychom mohli pokračovat ve výčtu dále. Několik rodin bylo umístěno i do okolních vesnic, např. v Hážovicích nalezla azyl rodina Czajkowa z Rzeszova, v Zubří bylo ubytováno 84 uprchlíků z Bukoviny. V létě 1917 se pohyboval počet Haličanů v celém rožnovském soudním okrese na 322 osob. Vzhledem k tomu, že do svých dočasných domovů přicházeli jen s nejnutnější výbavou svázanou v uzlíčku a veškeré jejich existenční zázemí zůstalo daleko na frontové linii, byli tito běženci zpravidla odkázáni za pomoc poskytovanou státem prostřednictvím místní samosprávy.
Do minulosti se někdy obracíme s romantickým sentimentem a představou, jak krásné bylo žít v době bez nástrah a hektického rytmu moderního světa. Jsou ale chvíle, okamžiky a pocity, které by se nemusely navracet zpět a které by bylo nejlépe ponechat jen jako svědectví minulých dob. Žel ne vždy se naše tužby naplňují.
Daniel Drápala