Vstal jsem v šest ráno jako obvykle a do batohu naložil poštu, kterou nosím lidem po valašských kopcích. Obul pohorky a vyrazil na cestu. Na stráních i kolem cest ležely flíčky zbylého sněhu a jaro se hlásilo ptačím zpěvem. Když jsem procházel jako obvykle kolem potoka Hážovka, jeho koryto bylo naplněno tajícím sněhem z hor. I když jsem nepotkal nikoho, nebyl jsem sám. Nad vodní hladinou poletoval tam i zpět ledňáček říční. Doslova se svým letem předváděl. Ledňáček patří mezi nejpestřejší a nepřehlédnutelné druhy naší přírody. I kdybych ho neviděl, věděl bych, že tady se mnou je. Jeho ostrý a krátký zvuk tyt-tyt nelze přeslechnout. Letos je zima docela mírná, a tak ledňáčci najdou bezpečně potravu. Na chvíli jsem se zastavil, nadechl se čerstvého vzduchu a zadíval se na hladinu potoka. A co se nestalo. Ledňáček se posadil na větev naklánějící se nad vodní hladinu tři metry ode mě a já ani nedýchal. Díval jsem se na něho asi minutu. Moje přítomnost mu nevadila. Vzpomněl jsem si na to, když mně bylo 10 let a pozoroval jsem takto poprvé tento ptačí druh. Podle něho jsme také pojmenovali náš oddíl mladých ochránců přírody. Ledňáček má rád převislé větve různých druhů dřevin, které využívá k pozorování hladiny a lovu. Málokdo však ví, že až skoro desátý pokus o úlovek je úspěšný. Vhledem ke stále zhoršujícímu se životnímu prostředí i úbytku vhodné potravy se počty ledňáčků snižují. I proto je každé setkání s ním vzácné a uchová se v paměti. Najednou se odrazil od větve a v mžiku mně předvedl svoji rychlost letu. Začal mě tížit náklad v batohu a já opět vyrazil na cestu. Doprovázel mě ještě chvíli, než zmizel. Uvědomil jsem si, že žít v přítomném okamžiku je pravá cesta ke štěstí. Věřím v Boha, a tak každý den děkuji za to, co mně život přichystá. A dnes? Už teď to je přece nádhera…
Michal Šulgan, předseda ČSOP Radhošť
