Sedmého června, 1.56, autobusové nádraží Rožnov pod Radhoštěm. Stojíme ospale vedle sebe, skrčeni zimou. Vyčníváme do ještě noční tmy, lenivá mlha se před námi převaluje na prázdné cestě. Už za několik minut však máme sedět v autobuse, který nás má za patnáct hodin dovézt až do německého Mettingenu.
Dvě školy – Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm a Gymnázium Františka Palackého Valašské Meziříčí – vyslaly skupiny žáků ze svých lavic na výměnný pobyt do země z doslechu známé, na mapě na dosah ruky, přesto pro mnoho z nás stejně vzdálené.
Po několika hodinové cestě konečně překračujeme hranice České republiky s Německem. Několik kilometrů po dálnici leží na toku Labe město, které bylo za druhé světové války téměř celé srovnáno spojeneckým letectvem se zemí. V Drážďanech navštěvujeme Hygiene Museum, ve kterém je k vidění exhibice o člověku, jeho chování, myšlení a ostatních faktech, týkajících se jeho těla. V parném počasí však každý z nás myslí už jen na hlavní náplň dne, a tou je příjezd do Mettingenu.
Mettingen je malé městečko uprostřed luk a obdělávaných polí, posetých kukuřicí a obilím. Je podvečer. Slunce už nepálí, pomalu se pohupuje nad obzorem. Náš cestovní autobus už je skoro u cíle. Všechno už se kolem nás zdá trochu zpomalené a unavené.
To však pro nás neplatí.
Přes všechno vyčerpání z osmnáctihodinové cesty jsou všichni jako u vytržení. Za několik málo minut se uvidíme se svými Němci. Má nám začít týden na neznámé půdě, v neznámé krajině. Za chvíli už přijíždíme ke Gymnáziu Kardinal von Galen, kde jsme už netrpělivě očekáváni. Autobus zastavuje, dveře se otevírají. Už není cesty zpět. Dva davy se začínají mísit. Rozpaky a očekávání, první nejisté stisky ruky a někdy překvapená, někdy ostýchavá první slova.
A tak jsme tam byli. Ve shluku dvou skupin jiných řečí, ve snaze si porozumět.
Německá domácnost. Tak jako jejich povaha, jejich byt či dům neukáže nic zajímavého, originálního, něco co vystavuje jejich zájmy, slabosti, osobnost. Ať chcete nebo ne, na jakýkoliv dům, na který se v Německu podíváte, je vždy stejně cihlový se zahradou bez plotu. Každý kousek trávníku je vždy jen několik centimetrů dlouhý, keříky jsou úhledně zastřižené a záhony učebnicově uspořádané. Střídmost a uzavřenost panuje všude. Jaký pán, taký pes.
Ten týden pro nás nestandardně začíná pátkem. Máme sraz před školou, první den je seznamovací, jsme rozděleni na skupiny (česko-německé pochopitelně), plníme úkoly na stanovištích, soutěžíme s ostatními skupinami. V Německu se ve škole nevaří, žáci se na oběd rozcházejí do města. Odpolední program je v režii našich opatrovatelů, lehce poznáváme Mettingen a okolí.
Den druhý – jedeme do města Bremenhaven, kde navštěvujeme tamní Klimahaus. V průběhu prohlídky jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli podmínky od rovníku až po severní pól. Navštivte deštný les či polární pustinu v jedné hodině. Někteří vyráží za budoucností do futuristického centra, druzí za jídlem do restaurace.
Neděle – program organizují naši Němci. Bylo nám řečeno, že jdeme na hory. Je zajímavé, že už máme v nohách asi patnáct kilometrů a ještě jsme na žádnou horu nenarazili. Mettingeňané asi mají s pojmem „hory“ spojenou trochu jinou hodnotu, než my Češi. Zkuste si třeba vyjít na rožnovské Hradisko a převýšení vaší vycházky bude odpovídat „horám“ v okolí Mettingenu.
Pondělí bylo ve znamení vodáků. Na rafty, na nichž jsme se plavili, se bez problému vlezlo asi dvacet lidí. Takže za několik chvil se po řece plavily tři.
Němci bohužel nepádlují. Když se na tím teď zpětně zamýšlím, měli to vypočítané. Na plavbu byl stanoven předpokládaný čas čtyři hodiny. Proč se taky nějak namáhat, že? Pomalým tempem bychom mohli dorazit do cíle přesně v čas a vůbec se u toho nezpotit.
Ale to bychom ovšem nebyli Češi, kdybychom to trochu nerozproudili. V cíli jsme byli za dvě hodiny. To jsme si ale uvědomili až potom, co jsme zjistili, kolik času se budeme nudit. No co se dá dělat.
Úterý – Osnabrück. Je chladno, zataženo. Naše skupina se neochotně probírá ulicemi malého městečka. Máme domluvenou prohlídku – průvodce si nás za několik chvil najde. Osnabrück vypadá trochu jako malá Praha. Klikaté uličky, cesty z kamenných kostek a domy jakoby se zastavily v čase.
Středa byl poslední den v Německu. Dopoledne jsme navštívili Gymnázium Kardinal von Galen, neboli školu, do které chodí naši Němci. Co by každý čekal, materiální hodnoty jako jsou výpočetní a jiná technika byly mnohem vyspělejší než tady u nás, měli nové … no všechno. Kdybych ale měl porovnat průběh jejich a našich předmětů, myslím si, že na jednom se shodneme všichni. Pokud má učitel na hodinu hodinu, tak musí zabrat, aby se něco smysluplného vůbec stihlo. Kdežto když má učitel na hodinu hodiny dvě, nenudí se nejen celá třída, ale i on sám. A abych pravdu řekl, kázeňsky jsme mnohem více cepovaní než oni. Okolnosti a příčiny mohou být individuální, ale to si každý z nás žáků-Čechů v hlavě přebere sám.
A tak jsme se dostali na konec. Odpoledne jsme jeli domů. Skupinová fota, poslední slova a slzy. Loučení bylo velmi emotivní. A nejen holky to prožívaly. Je zajímavé, jak se za ten týden člověk dokáže adaptovat na úplně neznámé lidi a porozumět si s nimi. Můj názor je, že přes všechno to, v čem jsme rozdílní, máme něco společného. Jsme přece lidé.
Díky výměnnému pobytu v německém Mettingenu se mi potvrdilo, že hledat společnou cestu stojí za to.
David Chýlek, Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm
