Blog

BLOG: Zalepit duši s Iskérkou Rožnov – Život ze setrvačnosti

Milí čtenáři, dnešní díl je autentickou anonymní zpovědí. Berte jej, prosím, jako pohled jednotlivce, ne jako obecný náhled na problematiku.

Rád bych Vám pomocí následujících řádků umožnil nahlédnout do života člověka s duševním onemocněním, do mého života. Popravdě řečeno, nežijeme život srovnatelný s Vaším. Naše existence se liší, alespoň mluvím-li za sebe.

Před lety se v mém životě stala situace obracející můj život od základů. Žil jsem do té doby normálně, jenže v důsledku prožitého úrazu a k němu přidruženému duševnímu onemocnění jsem nebyl schopen dosáhnout svých bývalých kvalit. Ze začátku jsem si to ani neuvědomoval, což bylo možná i lepší. Do školy jsem chodil málo, sporadicky. Bylo mi tak umožněno kvůli zdravotnímu stavu. Tady musím smeknout před vlastními rodiči a bratrem, bez jejich pomoci bych se na současnou úroveň znalostí sotva dostal. Moji spolužáci se mnou už tolik nemluvili, jestli vůbec. Ocitl jsem se ve vakuu, zatímco vrstevníci žili život odpovídající jejich věku, já ustrnul na mrtvém bodě. Podobný stav trvá do dnešních dnů.

Zvládl jsem vystudovat jisté školy, z čehož plyne, že jsem vzdělavatelný. Poté jsem nastoupil do zaměstnání, nicméně zapomeňte, že do vytouženého, pro které jsem celou dobu vlastní rekonvalescence bojoval. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nezvládnu pracovat více než na poloviční úvazek. Tak jsem vděčný alespoň za něco.

Během svého studia jsem narazil i na nepochopení druhých. Otázky typu: „Z čeho žiješ, kdo ti to platí?“, jsou pro mne velmi stresující. Nejhorší je zřejmě samotné nepochopení vrstevníků. Z čehož pramení i mé uzavření se před nimi. Vždy si kladu otázku, koho vlastně zajímají mé problémy, když jsem nucen bojovat se štiplavými otázkami druhých. Dál hledám zaměstnání ve víře, že se mi snad jednoho dne poštěstí najít práci v mém oboru. Bez známých a přátel je to však velmi těžké. Nejhorší na všem je těžko popsatelný a doslova sžírající pocit vlastního neúspěchu pronásledující vás jako vlastní stín. Můžete brát kdejaké medikamenty a věřit jim. Málokdy vám nastolí ryzí pocit štěstí. Jedná se pouze o mozek matoucí léky. Častokrát vám znemožňují fungování v běžném životě. Léky však nadále beru, snažím se nastolit ve své duši stabilitu.

Nejhorší na všem je pocit, jakoby vám život protékal mezi prsty, neboť leckteří vaši vrstevníci mají děti, přátele, kýžené povolání, vztah, kdežto vy dál setrváváte v jednom bodě na ose života. Neposouváte se po ní, i když čas neúprosně běží. Žijete pouze ze setrvačnosti.

Iskérka

více

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button