Podle kronikářských záznamů Aloise Bělunka bývali staří lidé za starých časů chováni v úctě (odkdy se stáří počítalo, není známo, Jaroslava Vrchlického při oslavách padesátin oslovovali „velebný kmete“). Děti dávaly při vítání kmotrům a příbuzným „pac“ i s políbením ruky, starší až do věku osmnácti let ruce jen líbali. Dospělí muži ruce nelíbali.
Na Valašsku byly staré obyčeje živé ještě v polovině 20. století. Často se hledalo znamení, co koho v budoucnosti čeká. Svobodná děvčata a někdy i mládenci roztavili na staré kovové lžíci olovo a nalili je přes ucho klíče do studené vody. Podle vzniklých figurek neurčitého tvaru pak hádali, co je čeká.
Děvčata házela pantofel přes rameno ke dveřím a podle toho jak zůstal otočený, buď se vdá a domov opustí, nebo ještě zůstane doma. Také se poslouchalo, odkud přiletí psí štěkot, odtud přijde ženich. Ve skořápce od vlašského ořechu se v lavoru pustila po vodě rozžatá svíčka, komu doplavala nejdál, ten z domu odejde.
Ogárky, pokud byli ještě malí, bylo možné „zamrazit“, třikrát mu prostrčili hlavu vozovým kolem, pak se ho při zbojničení nechytila rána střelená ani ťatá.
Jeden chlapec se chodíval za rozbřesku úkradkem dívat, jak děvčata bez nitky na těle chodívala sbírat do loktuše ranní rosu. K čemu jim byla dobrá, se neví, leda na krásu, ale těch děvčat už není, ani toho chlapce, ze kterého se stal malíř, ale jeho obrazy podnes zůstaly na stěnách obydlí.
Vojenští vysloužilci z dávných válek věřili, že právě koupel v ranní rose je nejzdravější a ráno co ráno se jí brouzdali bosí, až byli mokří až po uši. Měli pravdu ti, kteří šarvátky přežili, ostatní smířeni s osudem odpočívají v cimerce pět stop hluboké pod drnem.
Neduhů bylo za starých časů habaděj a léčily se všelijak. Hoffmanské a Melisové kapky, nakapané na cukr používaly děti i staříčci na kdeco. Vyhlášené byly také „Rožnovské kapky“, které nabízel Ph. Mr. Ot. Arnošt v rožnovské lékárně „U Matky Boží“, jejich výroba však byla tajemstvím. Po širokém okolí byly také vyhledávané „Rožnovské žaludeční kapky“, sháněli se po nich na Hané, Slovácku, v Ostravě i na Slovensku.
Na moření v břiše byla zaručeně nejlepší „Gořalka s pepřem“: Do půlečky gořalky dalo se na špičku nože mletého pepře, zamíchat a rázem vypít, aby pepř nezůstal na dně skleničky. Když bolest nepřestala, mohlo se opakovat (není uvedeno kolikrát).
Něco na starých chatrných receptech být muselo, když Valaši dožili až do nynějších moderních časů, kdy je medicíny tolik, že se stala druhým vezdejším chlebem.
Richard Sobotka
