Na přelomu 19. a 20. století chudoba nutila horaly využít přirozeného talentu, vynalézavosti a umu k podomácí výrobě předmětů, které vyráběli pro vlastní potřebu i na prodej. Mezi jinými to byla také výroba kapesních nožů, na Valašsku nazývaných „křiváky“.
V chalupě měl křiváčkář soustruh – „stružňu“, pracovní stůl – „štoček“ s vrtákem – „šrubštekem“ a pákové nůžky – „nožice“. Pískovcový brousek, svěrák a vrtačku – „drýl“. Také krátkou pilku, kladívka, pilníky a rašple.
Sortiment nožů byl do dvaceti druhů. Nejmenší a nejlevnější byl „Ovsáček“. Z dfalších „Tucťák“, „Grošák“, „Plechovec“ a „Plechoveček“, „Křesáček“, „Šparákovec“, „Plocháň“, „Žabka“ a další.
Nejoriginálnější byl nůž „Sprašný“ (též „skotný“ křivák), velký téměř dvacet centimetrů, soustruhovaný ze švestky. Do dutiny „klátku“ měl vloženo 24 miniaturních křiváčků, nejdelší z nich měl 3,8 cm a nejkratší 1,6 cm. Dutina byla uzavřena „patáčkem“
Křiváčkáři pěšky nosili tovar do nejbližšího města na trh, neváhali kvůli nevelkému výdělku vykonat cestu deset a více kilometrů.
Kolem roku 1880 se v Ratiboři zabývalo výrobou křiváků na 150 osob ve 38 domech. Křiváčkářství se uchytilo v Růžďce u Vsetína, v polovině 19. století to byla obec s nejvíce rozšířenou výrobou křiváků, v závěru 19. století se tam zabývalo výrobou křiváků na 700 osob, tedy téměř polovina obyvatel. V nedaleké obci Bystřičce pracovali v roce 1912 poslední dva křiváčkáři. V závěru 19. století křiváčkářství zaniklo, v Jablůnce byli poslední dva křiváčkáři, v Pržně dva, ve Valašské Bystřici dva, tři v Malé Lhotě.
Posledním valašským křiváčkářem, výrobcem „strúhaných“ křiváků, byl Josef Eliáš z Dušné u Vsetína, syn křiváčkáře z Růžďky. Narodil se roku 1906, zemřel ve věku 81 let 25. listopadu 1987 – v roce 2022 uplynulo od jeho smrti 35 let. (sb)
