Letní slunovrat je okamžik v měsíci červnu, kdy se Slunce vrací ke světovému rovníku a je současně počátkem nastávajícího léta.
V tom čase vrcholí na Valašsku rej čarodějných bytostí a hledání pokladů. Modernisté míní, že ve třetím tisíciletí žádné čarodějné bytosti neexistují, ani ty dobré, které lidem prospívaly, ani ty zlé, které jim škodily. Marné je číhat za měsíčního úplňku na lesní pasece u vřesové studánky na tančící víly.
Ty tam jsou doby, kdy za letní bouřky otevíral hospodář okna i dveře stavení, aby mohl rarášek, který blesky přitahoval, z chalupy ven. Je také zbytečné strašit děti klekánicí. Jednu jsem za mladých let znal, chodila chramlavě do Konzumu pro cikorku a do trafiky k panu Martinkovi pro viržínko. Až pak jsem se dozvěděl, že za mlada upadla pod panský kočár a tehdejší felčar jí špatně srovnal zlomenou nohu.
Jedenadvacáté století nás neuvěřitelným rozmachem pokroku odnaučilo věřit na húkalky a světlonoše, basrmany, i na vánek andělských křídel. Probíral jsem tu záležitost s posledním vrchovým bačou Blinkou. Už tehdy se zmínce o čarovných bytostech smál. „Když v noci cosi šustlo u košára a polekalo ustájené ovečky, pak jistě liška, žádné babsko na létajícím pometle,“ vyprávěl. „Už za mých ogarských let zaměnila moderna huněné gatě za cajkové – a v těch bylo zima.“
Možná právě ta cajková moderna vystrnadila z Beskyd i posledního světlonoše.
Potěšilo mne svědectví stařenky Veroniky Országové z Hutiska-Solance, která mi v roce 1977 vyprávěla o strašidlech, které „Na mú dušu ešče zažila na vlastní kožu“.
V chalupě fojtky na Hutisku prý vždycky strašilo. Strašidla tam chodila po vrzavém žebři na hůru potěšit se penězi, ukrytými v jedné zaprášené truhle. Hrst starých peněz v truhle našla Veronika se svým nastávajícím, směnili je v Jičíně za platné, ale jen šátek a košulu za ně koupili. Strašidlo utracené peníze marně hledalo. Nic nenašlo ani v rohu jizby pod ložem, nebo pod prahem, kam prý fojtka jakési peníze také schovávala.
A co se strašidlem v chalupě! Jenže fojtce pochyběly peníze pro panáčka na jeho zaříkávání. No co, sebrala myslivcům na honu střeleného zajíca a poslala ho po Veronice panáčkovi, aby strašidlo zažehnal. Jestli se podařilo, to už jsem se nedozvěděl.
V moderním světě na strašidla také nevěřím, přece dávám pozor, abych v horách nepřekročil bludný kořen a měl pak potíže najít tu správnou cestu. Cestami i necestami valašskými krpály vyhlížím po ránu na rubisku, mýtině, seči či pasinku babku, co sbírá do loktuše ranní rosu. Někdy zahlédnu v mokřadu nažloutlý plamínek a za měsíční noci jakoby se houštinou mihla divoženka.
Také vyhlížím spadlá hnízda, hromádku plesnivého chleba, nebo přehršli žab, kde prý je najisto ukrytý poklad.
Však ne nadarmo se některým místům v Radhošti říká „Na pokladě“ a „Peněžité jamy“. I velkou břilu jsem kolikrát odklopil a do kořání prastarého buku nahlédl. Jistotně ty poklady někde být musí! Prozatím vždycky marně jsem je hledal. Kromě prázdné peněženky a ztracené zubní protézy jsem jiný poklad v těch začarovaných místech neobjevil. (sb)
