Pandemie v životech Rožnovanů? Žádná novinka, tyto zkušenosti zde byly po generace. Pro obyvatele městečka Rožnova nebyly v minulosti epidemie věcí neznámou. Do života jim po staletí vstupovaly tu s větší, tu s menší intenzitou. Zanechávaly za sebou nejen oběti na životech, ale i poučení – a nejednou i příslib nových poutí či děkovných mší, vycházejících z neutuchající víry v Boží prozřetelnost i ochrannou pomoc různých patronů. Nakolik byly tyto přísliby v dalších letech plněny, je již věcí jinou. O důsledcích největších epidemií středověku i následujících tří století v podobě tzv. černé smrti (tedy moru) pro Rožnov a jeho obyvatele nemáme ještě podrobnějších zpráv. Co ale víme jistě, že i tehdy se k nám rozšířil z Itálie, kam byl zavlečen z Krymu. Největší morová nákaza v polovině 14. století postihla střední Evropu v době, kdy se městečko pod horami teprve pozvolna rodilo.
O poznání více zpráv o ničivých důsledcích epidemií máme ze století devatenáctého. Již v roce 1806 je připomínána nakažlivá hlavnička, jak naši předkové nazývali břišní tyfus. Její šíření bylo přičítáno nejen vlhkému počasí, ale i zraněným vojákům, kterých bylo tehdy ve špitálech na Moravě kvůli válkám s Napoleonem nemalé množství. Výsledek komentoval dobový kronikář lakonicky: „Velké množství lidu pomřélo.“ Lidé 19. století se museli opakovaně potýkat především s cholerou. Stejně jako mor měla i tato nemoc svůj původ v Asii a Evropu v tomto století postihla pandemie hned třikrát. Přísná karanténní opatření a uzavírka hranic nejsou ovšem pražádnou novinkou, s níž by přišla až nynější vláda. Když se v roce 1831 začala cholera rozmáhat v Uhrách, zemská vláda na Moravě vyhlásila na moravsko-uherské hraniční linii zdravotní kordon. K hlídkování bylo povoláno vojsko, pro něž byly budovány přístřešky zvané čartáky. Na hranicích byly hloubeny příkopy a jako překážky pro vstup do země sloužily pokácené stromy. Rožnované náleželi tehdy k těm, kteří měli za povinnost podílet se spolu s ostatními poddanými na dodávkách dřeva, vody a potravin pro hlídkující vojáky. Podruhé pandemie cholery zasáhla Evropu v letech 1863–1875. Naše město postihla roku 1866.
Rožnované se tehdy museli nejprve potýkat s přítomností pruských vojáků a sotva pominulo toto nebezpečí, vypukla 30. srpna cholera. První nemocní byli zaznamenání v Tylovicích, záhy se ale nemoc rozšířila i do Rožnova. Jak napsal kronikář Martin Tkadlec, lidé „začali hrozně mřít, každý byl připravený loučiti se s tím světem. Tu hrůzu nelze možná perem popsat.“ Každý den bylo jen na rožnovském hřbitově pohřbeno kolem 15 až 19 zemřelých. Rožnovu v té době chyběl stálý lékař, výhodou ovšem bylo sezónní působení lázeňských lékařů Polanského a Modreho. Postupující nemoci se lidé snažili bránit i prosbami v rožnovském chrámu Páně, kde se 20. a 23. září odbývaly prosebné mše k odvrácení nákazy. Nemoc začala pozvolna ustupovat a poslední cholerový pohřeb se odehrál 14. října. V dalších letech nemuseli již podobně silné vlně cholerové epidemie Rožnované čelit. Děti ovšem opakovaně postihovaly nemoci jako neštovice, spalničky, úplavice. Záznamy ve školních kronikách o obětech těchto nemocí nejsou příliš optimistickým čtením a měli by si je prostudovat především ti, kteří i dnes vedou vášnivé diskuze proti povinnému očkování. Záhy se ale měla objevit další nebezpečná nemoc. Radost z konce války a vzniku nové československé republiky zkalila nová světová pandemie – tentokrát španělské chřipky. I její následky byly díky příchodu mnoha mužů z fronty značně devastující. Ohlédneme-li se zpětně na všechny historické „morové“ rány, vytane nám na mysli otázka: Poučilo se z nich lidstvo v minulosti dostatečně? Zpočátku většinou ano. S každou další generací se ovšem váha zodpovědnosti, pokory a zkušeností načerpaných u předchozích pokolení umenšovala, až se vytratila. A to je vedle dodržování všech současných doporučení druhý podnět pro nás.
Daniel Drápala, historik a zastupitel města za KDU-ČSL
