V závěru listopadu už vyhlížíme Vánoce, nejkrásnější období každého roku. Pokaždé ten čas, vonící jehličím a purpurou, rozechvěle očekáváme. Ty dny také voní radostí, láskou, ale i pokorou.
Vánoce byly časem výjimečným také u rožnovského kronikáře Josefa Tvarůžka (1878-1959).
„Tatínek měl jenom 5 tříd obecné školy vystudované v Rožnově,“ vzpomínala jeho nejmladší dcera Marie (nar. 1926, provdaná Pikalová) a pokračovala. „Vyučil se knihařem. Všeho dosáhl vlastní píli, hloubáním a pracovitostí. Byl výborný muzikant, sám se naučil hrát na harmonium a klarinet. Každou písničku uměl zanést do not. Sbíral koledy a psal o jejich původu. Sbírka vánočních koled patřila k jeho nejmilejším. Věnoval mi ji, protože jsem dobře zpívala a hrála na klavír. Je ručně psaná brkem na ručním papíře, tatínek vždycky sháněl péra po husách a po krocanech. Štědrovečerní večeře u nás obyčejně začínala v šest hodin: čočková polévka, ryba, brambory, pak štrúdl, nějaké ovoce a suchárky, oříšky. Posedělo se. Pak se zpívaly koledy. Tatínek hrál na harmonium, kluci a Anežka hráli na housle. Kdo chtěl, zpíval. Tak tomu bylo až do smrti rodičů.
Tatínek byl na provedení koled pedant. Koledy vyhledával a zaznamenával. Říkal, že slovo a nota vyjadřují obsah koledy. Hymnus, když se zpívá sborově, slovo provázené hudbou, tak je to nádhera.
Tehdy za mého dětství bývalo hodně sněhu a mrzlo až praštělo. V kostele se netopilo. Měla jsem po tetě Jůlince Jemelíkové kožušek. Jako děcko jsem chodila jenom ve vysokých knoflíčkových papučách. Ušil je starý Bařinka. To nebývaly podšívané papuče gumou, nebo kůží, to byl filc. Cestou ze školy jsme se klouzali v kolejích po kládách, které formani vozili na nádraží. Pořád vzpomínám na náš starý domov, na tatínkovy koledy a na tehdejší Vánoce v Rožnově – dnes už je všecko jen jako sen.“ (sb)
