Dagmar Šrámková, rozená Podešvová, přesídlila do Rožnova pod Radhoštěm z Prahy
někdy kolem roku 1977. Její rodiče zde zakoupili byt v panelovém domě na Písečné, dnes
ulici 5. května. Z hlavního města se vrátila na Valašsko, aby umožnila pokračovat v tvůrčí práci
svému otci, akademickému malíři Františkovi Podešvovi a matce spisovatelce Marii
Podešvové. Vzhledem k věku, Podešvovi již nemohli trvale pobývat v mytické chalupě na
Soláni. Dcera Dagmar se vrátila na „posvátný“ kopec soláňský odkud chodila od svých 10ti
let do Karlovic do školy. Šest kilometrů tam, 6 km zpět, ráno z kopce, odpoledne do kopce, za
každého počasí. Často na zádech ještě dobitou baterii do mistrova radiopřijímače z malé
vodní elektrárny situované pod „jezerem“ v Jezerném. V zimě jí paní spisovatelka ráno
s lucernou prošlapávala chodníček na Podjezerský vrch, odkud už se sbíhaly cestičky školáků
do karlovické měšťanské školy. Elektriky nebylo, autobus ještě nejezdil, silnice ve výstavbě,
cesta jen pro povozy. Za každého počasí, sníh, déšť i konejšivé soláňské slunce.
Dagmar Šrámková byla spojnicí generací. Prostřednictvím svých rodičů se stýkala
s osobnostmi kulturního života jako malá v Praze na Spořilově, kde Podešvovi vlastnili
družstevní vilu. Dětské hry spolu se svojí sestrou Evou, později věhlasnou americko-českou
fotografkou, se odehrávaly v přítomnosti prvorepublikových celebrit: spisovatele A. C. Nora,
fajnšmekra na vína velkoobchodníka Čebiše, básníka Čarka, spisovatele a básníka J. Knapa
a mnoha dalších.
Po ukončení měšťanky putovala Dagmar do Hranic, kde absolvovala „rodinnou školu“,
zatímco její sestra v Praze dostávala základy fotografického řemesla v ateliéru Miro Bernáta,
pozdějšího významného dokumentaristy. Po otci zdědila výtvarný talent, který se měl po
válce zúročit v módním salónu. Jenže to už nestihla. Přišel rok 1948 a s ním i konec nadějí na
seberealizaci v módním odvětví. Přesto po celý svůj pilný život „šatila rodinu i známé“. Sama
si šila vlastní módní kreace a já jsem v jejích sportovních oděvech absolvoval několik
lyžařských závodů.
Po pracovní cestě na ambasádu do Chile nastoupila u „aerolinek“ jako úřednice. Byla
pohledná, společenská a veselá, takže o nápadníky a přátele nebyla nouze. Někteří provázeli i
moje dětství: Kratochvílovi, rodiče slavného jazzmana a podnikatele Martina Kratochvíla,
Jarek Řezáč, fagotista pražského Noneta a učitel na AMU. Později jsme navštěvovali, ing. V.
Havla, otce našeho prezidenta, v domě s epochálním výhledem na řeku a Hradčany na
smíchovském nábřeží, v té době ještě universitou disidentského undergroundu. Stejně
nádherný byl výhled na celou Prahu z terasy zahradního domku Miro Bernáta na bývalé
viničné stráni nad Trójou.
Mezi pražské přátele s valašskými kořeny pařili i Němečkovi. Zdeněk Němeček byl
významný sochař, jehož nezapomenutelné sochy sportovců jsme obdivovali v
holešovickém ateliéru. Něžné obrázky jeho ženy Kornélie zdobily rožnovský byt a stále zdobí
chalupu na Soláni.
Pak už jen nekonečná řada návštěv na chalupě. Ty význačnější cituje soláňská kronika
Dalibora Maliny v životopisné knize o Podešvových. Patřila k nejčistším lidem, které jsem
ve spojitosti s dobou, kterou jsem přímo nezažil, poznal. Poznamenává Dalibor Malina.
Poslední léta v Rožnově a na Solání ji často doprovázel na rozličné kulturní akce akademický
malíř Ludvík Majer z Hutiska, který také patřil mezi žáky mistra Podešvy. Velkým přítelem
rodiny a hlavně mé matky byl i další významný karolinský akademický malíř Ilja Hartinger,
vedle výtvarníka a keramika Ivana Jakeše, poslední žijící pamětník „Podešvovy školy“.
Po svém přesídlení na Soláň a do Rožnova, Dagmar postupně přebírala od své matky
spisovatelky, vedení domácnosti rodiny Podešvových. Byla výtečná kuchařka. Starala se o
pravidelný přísun vitamínů z domácí zahrady, lesa i louky. Se zahradou jí často pomáhala
Anička Křičková, která se lety stala nedílnou součástí rodiny. Vdova po básníkovi Petru
Křičkovi, byla věhlasnou recitátorkou a doplňkem kulturního společenství na Soláni. Byla i
vášnivou automobilistkou. Se svým fiátkem 600 zajišťovala automobilové přesuny. Později
její úlohu převzala Dagmar s trabantem. Přestože za volant prvně usedla již hodně po
čtyřicítce vedla si velmi zdatně na letních pneumatikách, často na soláňské ledovce nebo i ve
sněhové břečce (zimní pneu ještě nebylo běžně dostupné). Pro údržbu rozsáhlého třípatrového
srubového stavení byla naprosto nezbytná její úžasná manuální zručnost. Mistrovi
připravovala plátna, rámovala, prováděla drobné opravy všeho, topila v kotli ústředního
topení, odhazovala sníh, v zimě prošlapávala rodičům cestičku sněhem k autobusu.
Čalounila a udržovala veškerý rozsáhlý sedací nábytek. A samozřejmě stále šila. Nikdy nešla
spát před půlnocí. Vedle pravidelného servisu: okna, drhnutí dřevěných prknových podlah (
rejžák, mýdlo s jelenem), zvládala i olbřímí akce ( obnova střechy, nový rozvod elektřiny
v celém domě), což znamenalo uklízet, uklízet, uklízet. Nebyla pedantická, ale potrpěla si na
pořádek a čistotu. Ve všech bytech, které kdy obývala, byla vždy umělecká dekorace: květiny,
obrazy, keramika. Instalace jako v galérii. Rodinná konstalace byla zřejmě zdrojem její
neúnavné pracovitosti.
V Rožnově měla hodně přátel, namátkou: rodina Honova, původně soláňská Alena
Matyščáková, Zdena Horáková zásobovala Dagmar zprávami z Rožnova až do jejích
posledních dnů. Nezapomenutelná „first lady of Rožnov“, vždy elegantní Maruška Seidlová,
vdova po malíři Ludvíkovi Schneiderkovi s námi trávila mnohé Silvestry a jiné velkolepé
akce. Stálými hosty na chalupě i v Rožnově byli také Bílkovi. Mirek Bílek byl
významný fotograf a pedagog z Kuštinského skupiny. Zdena Bílková docházela za Dagmar
pravidelně i v Praze do domova seniorů.
Meziříčský výtvarník a keramik Ivan Jakeš píše: Je to víc, než 80 let, co jsem se seznámil
s Dagmarou a Evou, když na cestě z karlovské měšťanky odpočívaly na louce našeho domu
v Jezerném. Čas zdá se, tolik nespěchal. Chodil jsem do ateliéru mistra Podešvy, abych se
něco naučil ke zkouškám na Umprum. Dagmar byla toho svědkem a součástí. Byla nejen
ozdobou, ale i požehnáním. Byla moc hodná a obětavá, měli jsme ji rádi.
Svému otci pomáhala instalovat nespočet výstav. Sama pak uspořádala výstavu obrazů a
kreseb ve Valašském Meziříčí a Zubří.
Své kulturní spříznění s Valašskem realizovala ve Sdružení pro rozvoj Soláně a jeho okolí.
Byla také členkou Muzejního spolku Vlašského muzea v přírodě.
Dagmar Šrámková, má maminka, se navždy rozloučila s rodinou, přáteli a známými. Odešla 25. 5.
2024 v 95 letech. Petr Šrámek
0 Přečtete za 4 minuty