společnost

Už zase znějí roráty

Historické poohlédnutí Richarda Sobotky

Poezie Vánoc je podnes spojována s adventem, který se odbývá ve znamení pokání a očekávání příchodu Mesiáše. První adventní neděle je považována za počátek liturgického roku. V čem zejména tkví půvab tohoto období?

Neodmyslitelně patří k adventu roráty. V minulosti na Valašsku scházeli lidé z pasek a horských samot závějemi s lucerničkami v ruce ještě před rozbřeskem ke kostelu a vytvářeli tak světelné kouzlení předvánočních dnů, lucerničky pak matně přisvěcovaly interiér často dřevěného kostelíčka.

K rorátům patří rorátní zpěvy: Rorate caeli desuper et nubes pluant iustum, aperiatur terra et germinet salvatorem et iustitia oriatur simul ego Dominus creavit eum… Rosu sejte nebesa shůry, ať kane z oblaků spása, otevře se země a spravedlnost vyraší z ní jako dílo Hospodinovo...

„České roráty jsou ranní mše sloužené v adventním čase,“ uvedl pan Josef Krůpa. „Ale roráty jsou také starodávné písně, které při těchto bohoslužbách zaznívají. Podle nejznámější z nich – vstupního zpěvu „rosu dejte nebesa“ (latinsky „Rorate coeli desuper“) – se nazývá celý soubor písní této liturgické doby. České adventní zpěvy nemají v evropské kultuře obdobu. Stačí otevřít i v současnosti užívaný kostelní zpěvník – kancionál a číst „adventní písně“. U názvů písní bývá zmínka o původu, o době vzniku a jsou to data úctyhodná – od 14. století po současnost – počínaje písní Ejhle, Hospodin přijde, převzatou z antifonáře Arnošta z Pardubic (1297-1364).

Není pak divu, že starodávné texty českých rorátů se pro svou jazykovou krásu a ryzost staly významným zdrojem a inspirací při obrozeneckých snahách o rehabilitaci českého jazyka.“

Rorátní mše mají stále svou zvláštní atmosféru a ani kostelní chlad, tma a brzké vstávání neodradí v předvánočním čase k účasti na rorátech, jak to zaznamenal kronikář Alois Bělunek: „Čtyři týdny před vánočními svátky konají se v kostelích o 6. hodině ranní pobožnosti zvané „Roráty“. Lid tyto pobožnosti navštěvoval v takovém množství, že kostel byl vždy přeplněn jako v neděli a ve svátky. Poněvadž v tomto měsíci jsou nejkratší dny a do 7. hodiny ráno je tma, – elektřina zavedena ještě nebyla – konaly se adventní pobožnosti – roráty – při osvětlení svíček a petrolejových lampiček, umístěných v laternách, zvané šklebíky.

Byla to pěkná podívaná, když se jednotlivá světélka kmitala po všech svazích, hřebenech, roklinách, planinách, vysokých stráních a všechny směřovaly k jednomu cíli – ke kostelu. To si lidé laternami svítili na chodníčky, pěšinky a cestičky, jak se k ranní pobožnosti scházeli.  Někteří museli vyjiti z domu již o páté hodině i dříve, aby na šest hodin byli v kostele.

Aby se lidé mohli z kancionálů modlit a zpívat, měli před sebou rozžehnuté svíčky a petrolejové šklebíky, většinou umístěné v laternách. Přece bylo takové přítmí, že se navzájem viděli jen jako siluety a z toho šerého prostředí ozýval se šepot modliteb, pokašlávání, zpěv a lahodný zvuk varhan, přerušovaný hlasem kněze.“

Zvláštní byl tehdy pohled i pocit v době ranní pobožnosti při pohledu do prostoru kostela. Na někdejší roráty zůstaly po dnešní dny už jen vzpomínky.  Richard Sobotka

více

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button