Snaha o sjednocení měr a vah v zemích Koruny české sahá až k vládě Václava I. (1205 až 1253), ale teprve Přemysl Otakar II. (1233 až 1278) zavedl českou míli (7,5 km), sáh (přibližně 1,8 m), loket (přibližně 0,6 m), zemský provazec (25 metrů), a další.
Tyto měrné systémy však ponechávali staří Valaši bez povšimnutí. Nejpoužívanější valašskou délkovou mírou bylo: „Tož kůšček, hneď toťkaj, enem co by kameněm dohodil…“
Když někdo cizí procházel horami a nebyl si jistý, jde-li správně, obrátil se na místní horaly s dotazem kudy dál. Horalé měli ve starých časech stavení obvykle daleko od sebe, jedna chalupa mohla být vzdálená od druhé třeba půl hodiny cesty, někdy hodinu i více. Místní byli na takové vzdálenosti zvyklí, brali je jako samozřejmost, neměli s tím žádné potíže. A poutníkovi celkem přesně další cestu popsali a vysvětili. Avšak na dotaz: „Jak je to daleko?“ celkem pravdivě odpověděli: „Tož kůšček, hneď toťkaj, enem co by kameněm dohodil…“ Podnes se tyto údaje nacházejí v pokladnici valašských délkových měr.
Děvčata mladá i odrostlejší mívaly péči o pěkné a voňavé byliny. Pěstovaly je v zahrádce, za oknem, některé rostly volně v lesích, na loukách, v hromadách kamení a také na mezích. K voňavým bylinám patřilo Boží dřívko, rezeda, Máří list, šalvěj, mateřídouška, rozmarýn, myrta. Zvláště oblíbený byl voňavý muškát, hřebíček, růže stolistá a balšánek. Pro pěknou barvu také fialky, kukačka, rozmarýnek, petrklíče, zvonečky, orlíček, pivoňky a bazalka.
Většinou to byly byliny léčivé, některé z nich se zvláštní aromatickou vůní.
Když se ženy oblékly do svátečních valašských krojů, uvázaly z voňavých bylin kytičku a daly ji za kordulku.
Menší kytičku si brávaly ještě do rukou a několik stonků také vkládaly do modlitebních knížek. V kostele se pak linula omamná vůně ze stovek kytic a kytiček a mísila se s vůní vycházející ze smolného kadidla.
Kytice z voňavých bylin a květů byla u ženy nezbytnou součástí valašského kroje. V zimě se alespoň nějaká zeleň musela za kordulku obstarat, ať se šlo do kostela, nebo k muzice.
Oproti tomu muži nosili za kloboukem, nebo beranicí jen malou větvičku jalovce, někdy zdobenou kvítím, které rychle neuvadá, například hřebíčkem, růží stolistou, vlasy P. Marie a podobně.
I tento valašský obyčej se téměř výlučně nachází v národní valašské pokladnici a v muzeích a používá se jen při národopisných slavnostech. Richard Sobotka
