Světec a hrdina komiksu – zdánlivě neslučitelné role? Nedávná doba nám ovšem tuto nezvyklou konstelaci nabídla v osobnosti kněze Vladimíra Petřeka. Na počátku 2020 proběhl v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze zápis několika představitelů pravoslavné církve popravených během heydrichiády do oficiálního kalendária světců této církve. Připomínáni mají být především 5. září – v den, kdy nacisté popravili jednoho z nich – Vladimíra Petřeka. Zcela nedávno se zároveň čtenářům dostala do rukou komiksová kniha Článek II. autorské dvojice Jiří Šimáček a Ján Lastomírsky, která je věnována životním osudům téhož muže.
Obojí – i v důsledku covidové doby – zůstalo v Rožnově téměř nepovšimnuto. A to přitom více než 70 let nese někdejší Karlova stráň nad městem jméno tohoto kněze, jemuž navíc v roce 1995 zastupitelstvo města udělilo čestné občanství.
Přestože měl V. Petřek v křestním listě uvedeno jako rodiště Hodolany u Olomouce, spjatost s Valašskem se nepřetržitě vine jeho pozemským životem a v mnoha ohledech i posmrtným odkazem. Místem, kam se opakovaně navracel a kde se odehrávala setkání početné rodiny, byl Rožnov, respektive jeho okrajová část Horní Paseky. V roubené chalupě se totiž zdejšímu pasekáři a obchodníkovi se dřevem Pavlu Petřekovi narodil Vladimírův otec Josef, který se stal učitelem. S manželkou Marií přivedli na svět deset dětí, Vladimír narozený 19. června 1908 byl druhým potomkem v pořadí.
Předpoklady ke studiu a podpora rodiny jej přivedly nejprve na olomoucké gymnázium. Svůj zájem směřoval ke studiu literatury, byl ale nadán i jazykově. Přátelství Petřekovy rodiny s knězem Matějem Pavlíkem (později pravoslavným biskupem Gorazdem) přiměla Vladimíra k odchodu na studia do tehdejší Jugoslávie. Po absolvování lycea ve Sremských Karlovicích začal studovat na teologické fakultě v Bělehradě. Když se vrátil do Československa, rozhodl se svoji budoucnost spojit s dráhou pravoslavného kněze. Po vysvěcení se v roce 1934 stal jedním z duchovních správců pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Již tehdy přitahoval mladý, kultivovaný a přitom temperamentní kněz s širokým kulturním i společenským rozhledem pozornost církevních kruhů i příslušníků pražské inteligence. Jen několik dní před svým vysvěcením podnikl další zásadní životní krok, když se oženil s Jiřinou Reinlovou z Olomouce. Místem jejich osudového setkání se v předešlém roce stal Rožnov pod Radhoštěm. Vladimír sem během svých studií každoročně zajížděl na prázdninové pobyty ke staříčkům Petřekovým. Tehdy byl veselým členem skupinky mladých, kteří s oblibou trávili letní volno u horního splavu Bečvy. Když se posléze rodina rozrostla o dceru Jiřinu, stávaly se rožnovské pobyty v dřevěné chalupě na Horních Pasekách pravidelnou položkou v rodinném kalendáři.
V prvních měsících protektorátu vydával společně s pravoslavným farářem Čiklem křestní listy židovským žadatelům, kterým tak umožnili získat vystěhovalecké vízum do Ameriky. Nakolik bylo toto snažení úspěšné, dokládá dopis, který v poválečných letech dopravila pošta z Kanady. Někdejší obyvatelé Československa v něm projevili vděčnost V. Petřekovi a jeho druhům za záchranu svých životů. Bez poskytnuté pomoci by je stihl podobný osud ve vyhlazovacích táborech jako tisíce jejich souvěrců.
Pravoslavní klerikové pomáhali domácímu odboji od prvních měsíců okupace. Když se členům československého výsadku z Velké Británie podařilo 27. května 1942 smrtelně zranit zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, komentoval to Petřek slovy: „Tak přece nevyhynula statečnost v našem národě.“ Již v prvních dnech po atentátu nalezlo sedm parašutistů úkryt v kryptě pražského pravoslavného kostela. Péči o něj, zajištění lékařské pomoci a donášku jídla převzal na svá bedra kněz Petřek.
Po zradě Karla Čurdy následovalo 18. června 1942 jeho zatčení. Započalo tak několikatýdenní věznění na Pankráci. Opakovaně byl vystavován zdlouhavým výslechům, fyzickému mučení i psychickému trýznění, ale také přemlouvání ke spolupráci. Jednomu z výslechů byl dokonce přítomen sám Karl Hermann Frank. Ve chvílích nejtěžších se mu nejúčinnější oporou stávala hluboce zakořeněná víra v Boha, která mu společně se vzpomínkami na dětství prožitém na Hané a u prarodičů v podhůří památného Radhoště dodávala sílu a naději. Plně v duchu svého kněžského poslání podával pomocnou ruku svým spoluvězňům.
Petřekovu věznění byl učiněn konec 5. září 1942 na střelnici v Praze – Kobylisích. Tragický osud čekal i jeho nejbližší – rodiče a sourozenci byli zanedlouho zatčeni a odvlečeni do koncentračních táborů. Manželka s dcerou Jiřinou v těchto nelehkých chvílích roku 1942 nalezly útočiště u příbuzných v Rožnově. Zdejší římskokatolický kněz P. František Hamrala se nerozpakoval zapsat malou Jiřinu do katolické křestní matriky. Jiřina Petřeková, provdaná Juláková vzpomínala i po mnoha letech s velkou vděčností na solidaritu a ohleduplnost, jichž se jim tehdy od Rožnovanů dostalo. V rodině Josefa Demely přečkaly nejtěžší chvíle, ačkoliv ani do konce války si nemohly být zcela jisty svými životy.
Snaha nacistů trvale vymazat jakoukoliv připomínku odvážného kněze, jemuž ani po smrti nedopřáli důstojný hrob, byla až s odstupem několika desetiletí definitivně překonána. 28. září 2005 došlo k odhalení symbolického náhrobku Vladimíra Petřeka na Valašském Slavíně Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Od té doby se u něj každoročně odehrává 5. září pravoslavná panychida připomínající jeho odkaz.
Daniel Drápala